Skip to main content

Nový Zéland 2016

Září až prosinec 2016 | Jaroslava a Petr Krausovi

Nový Zéland 2016

K Jarčiným pětašedesátinám nás čekalo velké překvapení: Děti nám koupily letenky na Nový Zéland. Tam na konci září a zpět s příletem do Prahy dva dny před Vánoci s tím, že za menší poplatek bylo možné odlet zpět oddálit až o 3 měsíce.

Po dlouhém přemýšlení, vyhledávání a dopisovánívání jsme se rozhodli vzít si s sebou vlastní kola. Proč? Máme velmi dobrá celoodpružená kola kola Specialized a za cenu přepravy dvou kol tam i zpět, to znamená za necelé čtyři tisíce korun, bychom si sotva koupili, nebo na tři měsíce půjčili ani ty nejhorší plečky.

Krabice jsem dostal zadarmo v cykloprodejně a kola pořádně zabalil. Protože naše kola jsou mimořádně lehká, do každé krabice jsem přidal nosič na sedlovku, přilbu a boty, aby nám nezabíraly v kufru nebo batohu místo. Drobný problém nastal na letišti v Tokiu při cestě zpět, kdy se pracovníkům kontorly nelíbil na rentgenu delší představec mého kola, který jsem spolu s řídítky musel demotnovat, aby se vůbec kolo do krabice vešlo. Nesledovali jsem hlášení a několikrát přeslechli mé, zkomoleně vyslovované jméno. Nakonec Jarka mé vyvolávané jméno zaslechla a k přepážce jsem se přece jen dostavili. Po naříznutí víka a vizuální kontrole obsahu bez jeho vyjímání, letištní pracovníci krabici zase velice pečlivě zalepili. 

Po přistání v Aucklandu a delším odbavování, které spočívalo i v kontrole čistoty stanu, večtně kolíků a kol, Jarka telefonicky objednala větší taxi a bez problémů jsme před polednem místního času dorazili do předem objednaného penzionu. Na internetu jsem vyhledal nabídky několika autobazarů, hned po obědě sestavil kola a vyrazili jsme do autobazarů shánět pro nás vhodné auto. Pronajmutí obytného auta na 3 měsíce bychom težko finančně utáhli a tak jsme se rozhodli nějaký přestavěný mikrobus koupit a před odletem ho zase prodat.

V bazarech na periférii Aucklandu jsme žádné vhodné auto nenašli a tak jsem zkusil hledat autobazary poblíž centra. napoprvé jsme zkusili autobazar bár bloků od centra a kupodivu jsme v něm vhodný mikrobus našli. V dílně autobazaru nám auto do druhého dne přestavěli podle našich požadavků. Dokoupili jsme nový vařič s bombou a nějaké další starší vybavení - nádobí, bedny na oblečení, na jídlo apod. Za auto ale chtěli v bazaru zaplatit v hotovosti. Během několika pokusů se nám naštěstí podařilo z více bankomatů v bližším i vzdálenějším okolí vybrat pořebné finance a konečně jsme mohli s naším autem odjet do penzionu.

Hned jsme se pustili do balení a 4.října 2016 v půl jedné. 

Projeli jsme Nový Zéland křížem krážem a u zajímavých cyklotrailů jejichž seznam a popis jsem našel v brožuře získané na infocentru ještě před odjezdem. Jelikož se počasí na Zélandu hodně rychle mění, vozili jsme si v brašně na nosiči náhradní oblečení a vždy něco k jídlu. Občas bylo velice mizerné počasí a některé kluzké a bahnité traily jsme se rozhodli raději projít pěšky. Nejezdili jsem nijak moc daleko, vždy tak, abychom se dokázali ještě tentýž den vrátit.

Stejné to bylo i na našich pěších výletech do buše. Po těžkém a neléčeném úrazu páteře z Gardy z roku 2014, kdy jsem nabzdory lékařům neskončil na vozíku, rozhodně něbylo možné jít na několik dnů s bágly ně zádech. Nesli jsme jen malé batohy s náhradním oblečením, pitím a trochou jídla. Navštívíli jsme hodně zajímavých míst o kterých jsme se dočetli v bedekru New Zealand od Lonely Planet, který nám půjčil syn Kuba. Prošli jsme si  

Poslední články

  • Portugalsko na kole '96

    Červenec, srpen 1996

  • Jak jsme pokořili Torre

    Červenec 1996

  • Velká Británie '98

    Srpen, září 1996

  • Skandinávie a Finsko 2000

    Červenec, srpen 2000


Číst dál …Nový Zéland 2016

  • Přečteno: 3446

Cestování s vnoučaty II

"Leží-li ti na srdci blaho tvých dětí, nech je zakusit trochu zimy a hladu" (čínské přísloví)

Cesty s vnoučaty II

O větších výpravách s vnoučaty - na kolech, lodí, autem ...

Norsko 2019

2019 | Linda, Lucka, Martin, Ramon, Kubík, Jarka, Jakub a Petr Krausovi

Zatím poslední a co do počtu účastníků největší výprava. Aby si vnoučata užila toho, co dosud neznala, zvolili jsme přepravu auta trajektem z Rostocku do Trelleborgu. Po cestě jsme kromě noclehu na trajektu využili ubytování Airbnb. V Norsku jsem spali na chatě kamaráda Petra.

Jakub s Ramonem za námi o pár dní později přiletěli letadlem z domova (ze Švýcarska) a vypůjčeným autem z Osla. Kola jsme měli s sebou, pro Jakuba a Ramona jsem dal dohormady kola z Petrovy garáže. Na oplátku za ubytování jsem na kamarádově chatě spolu s Jakubem instaloval zařízení pro dálkové ovládaní vytápění přes telefon.

Ještěže jsem měl k ruce Jakuba. Sám bych to během pobytu sotva stihnul. Nejměně jeden den mi trvalo, než jsem přišel na to, jak je vlastně zapojená energetická síť v Norsku - do trojúhelníka! Vzpomněl jsem si na základní znalosti ze školy. Kuba, vystudovaný ve Švýcarsku o takovém zapojení eletrorozvodné sítě ani nevěděl. Zapojili jsme proto vše provizorně a při účelové 3 denní listopadové cestě jsem musel všechno předělat.


 

 

 

 

Číst dál …Cestování s vnoučaty II

  • Přečteno: 14455

Cestování s vnoučaty I

"Leží-li ti na srdci blaho tvých dětí, nech je zakusit trochu zimy a hladu" (čínské přísloví)

Cesty s vnoučaty I.

O větších výpravách s vnoučaty - na kolech, lodí, autem ...

Vnoučat máme poměrně dost - celkem 11 (stav koncem roku 2021). Postupně dorůstají a tak je přece nemůžeme nechat lenivět. S těmi staršími jsme vyrazili na první vícedenní cestu v roce 2009.

  • Za bratrancem a sestřenicí do Švýcarska

    Červenec 2009 | Linda (14), Lucka (11), Martin (8), Jarka (58) a Petr (59) Krausovi

    Nejstarší syn Martin nás odvezl k Dunaji do Regensburgu. Naložili jsme zavazadla na kola - každý vezl nějaké na nosiči a vydali se proti proudu Dunaje ... 

  • Na lodi proti proudu i po proudu řeky Lot

    Červenec 2010 | Linda, Lucka, Martin, Jarka a Petr Krausovi

    Kdosi na cestách nám vyprávěl o nádherných zážitcích na cestách obytnou lodí. Proč to nezkusit rovnou s vnoučaty.

    Pro začátek jsme zvolili týdenní cestu po řece Lot v jihozápadní Francii. Cestou z Douelle do Saint-Cirq-Lappopie nás čekalo 13 zdymadel, z toho jen jedno automatické, a dokonce i menší peřeje. Měli jsme s sebou kola a tak jsme si cestu zpestřili výlety na  nich ...

  • Itálie

    Červenec 2011 | Linda, Lucka, Martin, Jarka a Petr Krausovi

    Tentokrát jsme děti vytáhli do Itálie. Cestu jsme absolovali pronajatým mikrobusem a pro všechny jsme s sebou vezli kola. Garda je ale pro děti poněkud moc kopcovitá a tak jsme toho na kolech moc nenajezdili ...

  • Lodí středním Burgundskem

    Červenec, srpen 2012 | | Linda, Lucka, Martin, Ramon, Jarka, Jakub a Petr Krausovi

    Cestou k nám měli přistoupit Kuba s Ramonem a proto jsme si pronajali trochu větší loď než v roce 2010. Krajina tu možná není tak romantická jako kolem řeky Lot. Čekala nás sice jen automatická zdymadla, ale zato jsme projížděli dlouhým tunelem. Počasí se nám opět vydařilo a myslím, že všichni se rozjížděli domů spokojeni ...


 

 

 

 

Číst dál …Cestování s vnoučaty I

  • Přečteno: 25540

Rumunsko 2001

Červenec, srpen 2001 | Jaroslava a Petr Krausovi

Rumunsko 2001

Letos opět přišlo na řadu přesvědčování. Děsivé pověsti o Rumunsku Jarka vnímala spíše, než mé argumenty o pohostinnosti jižních národů. Nakonec jsme s třídenním zpožděním, způsobeným stavbou mého nového stroje, přece jen vyrazili: z Přimdy přes Rakousko a cyklisticky méně zajímavé Maďarsko do jižního Banátu, kde jsme hodlali navštívit některou z českých vesnic.

Hned druhý den po překročení rumunských hranic mě moje drahá polovička začala přesvědčovat o urychleném návratu do civilizovaných krajin. Ještě, že jsem neustoupil. Pověsti o strašlivých loupeživých potomcích hraběte Vlada Tepeše, zvaného Nabodávač alias Drákula, se naštěstí ukázaly jako zcela liché a se smečkami zdivočelých psů jsme se dokázali také jakž takž vyrovnat.

Po několikerém vyptávání jsme do největší české vsi Gárníku přijeli čtvrtý den našeho pobytu v této překrásné zemi, když nás před tím zdržel defekt zadního kola mého oře a my museli přenocovat uprostřed nekonečných dubových hvozdů plných divé zvěře a ještě podivnějších neznámých zvuků. Do vsi jsme dorazili krátce po poledni, celí žízniví a zaprášení, a hned první osoby, kterou jsme potkali, jsme se ptali po hospodě. Asi osmiletá dívčina nám odpověděla krásnou, jadrnou češtinou: "To pojedete pořád dólu, my tam říkáme u svatýho Jána, tam zahnete doprava a tam je hospoda".

Tábor jsme tedy rozložili u místní nálevny a celé odpoledne strávili v příjemné společnosti lidí procházejících kolem nás. Zazpívali jsme si s harmonikou dědy Švajnera a večer si zatančili na dožínkovém bále.

Cesta údolím Dunaje už tak veselá nebyla - Dunaj je v důsledku války v Jugolávii mrtvá řeka - kontroly vojenských hlídek, žádná lodní doprava, zákaz koupání, chátrající nedostavěné rekreační objekty a navíc nedostatek pracovních příležitostí. Docela rádi jsme proto po asi 80 km odbočili směrem do hor. Kopců jsme letos užili dost a dost.

S plným nákladem jsme v sedle našich bicyklů přejeli průsmyk Urdele ve výšce 2141 m n.m., do kterého vede jen kamenitá cesta plná děr a kterou občas v zimě smete lavina. Už po lepší silnici, zato za poněkud silnějšího provozu, jsme projeli horským tunelem před Lacul Balea (2030 m n.m.) ve Fagaraši, dále průsmyky Rotunda (1260 m n.m., opět po kamení) a Prislop (1490 m n.m.) v pohoří Rodna a mnohé, mnohé další.

Přestože naše jazykové znalosti rumunštiny byly velmi chabé, byla naše snaha po poznání života lidí v Rumunsku více než dostatečně naplněna.

Byli jsem například pozváni na piknik rozvětvené rumunské rodiny ve Fagaraši (Jarka se tam u ohně naučila tančit rumunské kolečko). Po té, co jsme na Fagraši příšerně promokli a navíc Jarka po chvilkové nepozornosti slétla z kola rovnou na hlavu, naštěstí chráněnou přilbou (přilba nevydržela, hlava ano), jsme jednou jedinkrát (a naposled) zkusili nocleh ve vesnickém "hotelu".

V pohoří Rodna jsme nocovali v těsném sousedství cikánské party sběračů hub, kteří nás pozvali ke stolu, byť nám mohli nabídnout jen polštářek na sezení. Zajímavých setkání bylo opravdu mnoho: k těm nejpoutavějším, kromě výše uvedených, patří i setkání s Lotharem Schnugenakem, německým etnologem rumunského původu a jeho přítelem, kameramanem, kteří nám doporučili cestu mnoha opravdu poutavými oblastmi Transylvánie a Maramureše, či s angličankou Lucy, která se po měsíčním vyučování angličtiny vydala sama, s pronajatým koníkem a dvoukolákem, poznávat krásy Rumunska.

My jsme se také něco naučili: nejen rumunsky pozdravit, ale i si říct o vodu a slušně poděkovat, už víme jak se zbavit psů pronásledujících ubohé cyklisty (stačí zastavit). Za náramně důležité považuji, že se nám potvrdilo to, co jsme sice už dávno věděli, ale dostatečně si to neuvědomovali - to, že nemáme všichni stejnou šanci získat třeba lepší vzdělání, ne každý si může na zimu koupit boty a teplé oblečení, které nutně potřebuje, nebo se třeba jen dosyta najíst. Takže nejen pro krásnou přírodu. ale i pro toto poznání, a pro pohostinnost tamních obyvatel, stála naše cesta z Přimdy do Košic přes Rumunsko, dlouhá 2800 km, za to.

Poslední články

  • Portugalsko na kole '96

    Červenec, srpen 1996| Jarka a Petr Krausovi

  • Jak jsme pokořili Torre

    Červenec 1996| Jarka a Petr Krausovi

  • Velká Británie '98

    Srpen, září 1996| Jarka a Petr Krausovi

  • Skandinávie a Finsko 2000

    Červenec, srpen 2000| Jarka a Petr Krausovi


Číst dál …Rumunsko 2001

  • Přečteno: 16324

Skandinávie a Finsko 2000

Červenec a srpen 2000 | Jaroslava a Petr Krausovi

Skandinávie a Finsko 2000

Konečně jsem ženu přesvědčil, že na severu taková zima nebude a navíc: domů je to z vršku zeměkoule z kopce. V neděli 16. července jsme tedy vyrazili na cestu.

Syn nás odvezl brzo ráno autem do Marktredwitz a do večera dojeli vlakem do Rostocku (velice levně i s koly). Potom 14 km na kole do přístavu a trajektem přes noc do Trelleborgu. Konečně jsme definitivně, nejméně na nejbližší čtyři týdny, sedli na kola a vydali se za krásného slunného dne směrem na sever. Sluníčko nás ale, bohužel, doprovázelo po zbytek cesty jen velice sporadicky, hned třetí den našeho cykloputování začalo pršet.

Prostě jsme měli, na rozdíl od našich dosavadních cest, smůlu na počasí a užili si deště měrou nebývalou. Nevzdali jsme to a jeli a jeli: jižním Švédskem do Stockholmu, dále kus podél pobřeží Botnického záliv, z Örnsköldviku severozápadním směrem ke kouzelné řece Vindelälven, od ní ke Stříbrné cestě - silnici č. 95, po které jsme zanedlouho došlapali do norského Bodø.

Trajektem na Lofoty to trvalo jen něco přes 4 hodiny a pak znovu do sedel. Kdyby alespoň pořád nepršelo! Blížil se konec třetího týdne a bylo na čase pomýšlet na cestu zpět. Trochu jsme si proto cestu Lofot přes Vesterály zkrátili novým podmořským tunelem (samozřejmě na kole)

a trajektem z Hanøy do Kalljorda. Cestou směrem na Narvik už jsme se pomalu (až moc pomalu) začali přibližovat k domovu. Ve Švédské Kiruně jsme se podívali na došlé e-maily a zjistili, že plánovaný trajekt z Helsinek nevyšel (levná místa obsazena až do září). Co dál? Zpátky Švédskem je to moc daleko, hltat kilometry po hlavních silnicích se nám zrovna dvakrát nechtělo a vlaky jsou tam poměrně drahé.

Tak tedy přes Finsko s rizikem, že se možná domů včas vůbec nedostaneme. Nakonec to přece jen vyšlo: úterní odpoledne posledního, pátého týdne dovolené jsme v Suonenjoki sedli na vlak a zbytek cesty Finskem do Helsinek, urazili vlakem. Ve středu jsme přejeli trajektem do Tallinu a autobusem do čtvrtečního rána do Vilniusu. V pátek dopoledne dalším přímým autobusem do Prahy, kam jsme dorazili v sobotu 19. srpna ráno. 30 km na kolech k rodičům do Kladna nás nemohlo rozházet, ale v neděli jsme se nechali raději domů na Přimdu dovézt autem.

Během 30 dnů jsme na kolech po Skandinávii a Finsku ujeli celkem 3800 km. Ze 4 týdnů na kole nám vůbec nepršelo 5 dní. Jinak pršelo denně, někdy lilo i několik dní nepřetržitě. Měli jsme s sebou roli menších pytlíků na odpadky a ty jsme si po prvních dnech v dešti začali navlékat na nohy. Aby se nám pytlíky moc nešpinily o řetěz a déle vydržely, omotali jsme si je na chodidlech tenkými gumicuky a na lýtkách přes kalhoty také připevnili. Po nohách stékající voda se sice do bot stejně dostala, ale bylo v tom teplo a docela příjemně. Boty nám potom na dlouhé cestě vlakem ze Suonenjoki do Helsinek, lodí z Helsinek do Talinu a autobusy přes Vilnius a Rigu do Prahy šíleně smrděly a tak jsme "obdivné" pohledy spolucestujících s pokrčeným nosem raději ignorovali.

Bylo nádherné, ale máme toho zase na rok dost.

Poslední články

  • Portugalsko na kole '96

    Červenec, srpen 1996

  • Jak jsme pokořili Torre

    Červenec 1996

  • Velká Británie '98

    Srpen, září 1996

  • Rumunsko 2001

    Červenec, srpen 2001


Číst dál …Skandinávie a Finsko 2000

  • Přečteno: 16656